Vlastně jsem si ani nedal práci zjišťovat, zda u nich byl. Dost jsme se tenkrát pohádali o Rakousko-Uhersko, nakonec mi to dal, je férový chlap, ale drží si striktní odstup.
Sedí pořád v oné pracovně s okny, obrácenými k Vltavě a k letenskému piedestalu. Pomalu k nim přejde a zadívá se nahoru. „Kolik že jich bylo?“
„Asi čtvrt milionu, pane docente,“ odpovím s nepatrným triumfem v hlase. „Myslíte, že je to předěl?“
Otočí se a s rukama v kapsách se opře o radiátor: „ Pane kolego, umíte si představit, jak tři sta tisíc lidí demonstruje v červnu 1946 proti jmenování Gottwalda předsedou vlády? Po relativně svobodných volbách, ve kterých komunisté výrazně zvítězili, což se předtím ani potom nikde v Evropě nestalo?“
„To přece nemůžete srovnávat,“ odseknu. Drzý jsme býval často, ale on to tak nějak toleruje.
„Nechte mě laskavě domluvit,“ přeruší mě pohybem ruky. „Chci vám jen připomenout, že Češi to vždycky takhle chtěli. Tenkrát dostali komunisté 41%, sociální demokraté 15%. Pravda, ve vedení soc-dem bylo i pár demokratů, stejně jako dnes, ale šéfoval bolševik Fierlinger a jeho lidi. V únoru o dva roky později přesně tuhle většinu využili. Takže co?“
Pocítím chuť zasmečovat. „Zapomínáte, pane docente, na pravicové vlády Klause, Nečase a ...“
„Ale no tak,“ pohlédne na mě, jako na někdejšího studentíka. „Lidi nabyli krátce přesvědčení, že s těmito vládami tu bude německo-rakouská životní úroveň rychleji, nakonec – to byl i důvod výměny elit v roce 1989. Skutečná pravice vypadá i na Západě jinak. Vzpomínáte na rok 1998? Na slavnou opoziční smlouvu Zemana a Klause? Tímto pseudoprávním aktem skončila tak zvaná divoká devadesátá léta, kterými jsme si zřejmě museli transformačně projít. Po nich logicky měla začít fungovat demokracie s levo-pravým kyvadlem. A právě v tomto okamžiku byl počat fenomén Babiš. Dělal to samé, co tehdejší ODS a sociální demokraté, ale nebyl na politicky viditelné pozici. A čekal. Přes deset jen čekal a zbrojil. Oni kryli obrovskou korupci svých lidí, často převlečených komunistů, neodvolatelných v předem dohodnutých pozicích na věčné časy. Na ně napojené gangy získaly přístup k veřejným rozpočtům. Od ministerstev k poslední obci. To vedlo k razantnímu zpomalení růstu životní úrovně. Vždyť i onen Rath, přistižený přímo in flagranti, dosud nebyl pravomocně odsouzen. Obávám se, že jen proto, aby nemluvil. A k tomu ty podivné útvary jako Věci veřejné.“ Soucitně pokývá hlavou.
„Jenže on byl přímo agentem StB, navíc teď z evropské komise přišla...“ vyhrknu namítavě, ale nedokončím.
Uhodí dlaní do stolu. „Právě! Po tom všem už mohl cokoli. Rozumíte? Cokoliv!“ Rozkročí se, jak to dělával při přednáškách. „Kdyby se provalila všechna ta špína až dnes, demonstracím bych rozuměl, národ by se oprávněně cítil podveden. Ale takhle?“ Zvedne ukazovák.
Už vím, co bude následovat. Pozoruji svého někdejšího pedagoga, jak píše na pomyslnou tabuli:
„Věděli voliči, že je usvědčeným agentem Státní bezpečností? Věděli.
Věděli voliči, že privatizoval za obdobně nekorektních podmínek, jako ostatní miliardáři? Věděli.
Věděli voliči, že skoupil vlivné sdělovací prostředky a ty slouží jeho cílům? Věděli.
Věděli voliči, že došlo ve věci tak zvaného Čapího hnízda k dotačnímu podvodu? Věděli.“ Posadí se, aby mohl pokračovat.
Ze zkušenosti vím, že jej nemám přerušovat.
„Znali toho tedy dost, aby se jeho volbě vyhnuli, ale chtěli jej. Miliony lidí v této zemi chtěly pryč od pohrobků tragické opoziční smlouvy a prosadili firmu ANO. Drobní podnikatelé, často pracující s rodinami až patnáct hodin denně, které začalo nové hnutí likvidovat, byli v naší zemi vždy trnem v oku závistivých sousedů. I to mu pomohlo. Prostý člověk nedohlédne miliardových machinací v evropském dotačním systému, ale nevydané účtence u řezníka rozumí každý. Obrovská masa lidí, která nedokáže reagovat na rychlé změny světa okolo sebe, na nějakou demokracii kašle. Trpí pocitem ponížení těmi schopnějšími či všeho schopnějšími bez hypoték a exekucí, zato s luxusními auty. ON symbolizuje jejich pomstu. Komunisté ani socialisté ji nedokázali naplnit. On ano. Už konečně chápete? Většina lidí si jej prostě stále přeje!“
„A to se to nikdy nezmění? To nám bude stín Státní bezpečnosti vládnout snad dalších dvacet let?“ Zeptám se tak hloupě, že bych raději držel pár facek.
„Jste historik, tak neplácejte nesmysly, pane kolego...“ Víte, že i jeho doba se blíží svému předělu. Drží jej u moci degenerovaný prezident, který aktivně odmítá invazi z roku 1968, ale jinak bolševismus podporuje. Z toho mi vychází jeho zřejmá angažovanost v nepodařeném dosazení reformních komunistů před třiceti lety. Ovšem ty demonstrace zřejmě nic nezmění i když pro zahraniční prestiž znamenají jistě mnoho. Umělci, kteří je tak zvaně táhnou, je v očích standardního nevzdělance ještě více dehonestují. Ale jeho protivníci si, doufám, konečně osvojí genialitu, se kterou dokáže nevzdělaného, leč většinového voliče oslovit tým toho jeho propagátora, toho, toho ...“
„Myslíte Marka Prchala?“ doplním jej.
„Ano. Řekl bych, že spíše tudy vede cesta k příštím volbám. Jenže, jak dobře víte z historie, i nejschopnější revolucionáři často nevědí, kdo nahradí dosavadní systém. A kdo to, prosím, v tomto státě má být? Ti vaši lidovci a spol. asi těžko, to byste musel do Rakouska nebo do Polska. ODS se slovutným panem profesorem Fialou a vyhládlými vlčáky v pozadí, které nedokáže eliminovat? Nebo ti idealističtí hoši od Pirátů, kteří by sem nejraději přestěhovali půl Afriky?“ Potom se na mě dlouze zadívá a dodá: „Odpověď ode mne nečekejte. Zabývám se historií, nikoli budoucností ... a - už raději běžte.“
V liduprázdném ́bazénu, ́ jak se na fakultě říká centrální aule, ztěžka dosednu na dřevěnou lavici. Vytáhnu mobil z kapsy a připojím wifinu. Začnu porovnávat historický poměr sil, z nichž se snažím naivně vyvodit skutečnou většinovou vůli svého národa. Začnu u nedávné prezidentské volby, přes první republiku a ze zvědavosti nahlédnu až někam k husitům. Přes heydrichiádu a uranové lágry procitnu zpátky do současnosti. Jaké elity nám tu po tom všem vlastně zbyly?
Udělá se mi slabo ...